Podzimní prázdniny 2002 -- Střela (25-30.11.)
I přes poměrně nepříznivou předpověď počasí jsme se rozhodli jet na podzimní prázdniny pod stany, a vyrazili jsme na tradiční oddílové tábořiště na u řeky Střely zvané trempy Silver River. I přes počasí nás nakonec bylo poměrně dost. Zúčastnili se dokonce i 3 nováčci, pro které to byla první vícedenní výprava. Ačkoliv jsme jeli neobvykle přes Plzeň, dorazili jsme do Mladotic v tradiční hodinu - o půlnoci. Čekal nás pochod cca 6 km a proto nás překvapilo že už po 150 metrech začali někteří jedinci vzdychat a ptát se kdy už tam budem. Navíc jsme vyšli do blátivých polních cest, které zdatně skrápěl mírný déšť. Po asi kilometru, kdy jsme nezabloudili snad jen zázrakem protože jsem skrz vodu na brejlích nic neviděl, déšť ustal a objevil se měsíček. V půlce cesty nadešel čas k volbě našeho dalšího osudu. K mému překvapení si odvážně zvolil brod před snazší ale delší cestou přes most. Za tuto odvahu (nebo lenost?) jsme byli odměněni nejnižším vodním stavem co pamatuji. Někteří dokonce uvažovali o brození v botách, což by nevyšlo jen těsně. A tak jsme ve 3 hodiny ráno dorazili k trempskému sroubku, který byl ale obsazen. Dokonce se z něj ozvalo: " Takhle pozdě můžou dělat bordel jen skauti z Prahy". Při rozdělávání ohně jsme pak pokecali s jedním členem našeho střediska, který tu spal se svými kamarády. Druhé nepříjemné překvapení bylo, že Žvejk, který vezl stany a jídlo autem, zde ještě nebyl. Chtěli jsme ho jít hledat když se v lese objevilo světýlko a pomalu se potácelo k nám. Byl to potrhaný a potlučený Žvejk, který už 3 hodiny bloudil kolem vody, padal do strží a potácel se řekou. Prostě trošku zabloudil. Tak jsme uložili děti do slepičárny (takovej nízkej pra-sroubek) a šli (já a ToTo) pro stany. Na pláni nad údolím se do nás opřela vichřice, které pomáhal silný liják. Rychle jsme se chtěli schovat do auta, jenže jsem nemohl najít klíčky. Když už jsme seděli v autě, děti spali pod střechou a venku bylo nechutně, začali jsme uvažovat o lůžkové úpravě a přečkání noci, tak se raděj hned vyjasnilo. Před pátou raní jsme konečně zalezli do spacáků. Brzy ráno (asi v 9:15) nás nepříjemně překvapili kluci svým halasem. My jim to oplatili rozcvičkou která byla trochu delší (skoro hodinu, aby jsme nerušili spáče ve srubu a abychom se trochu zahřáli). Pak jsme se nasnídali, zahráli pár blbostí na rozehřátí a vydali se pro věci k autu a pro zbytek dětí. Kluci měli přijet autem, protože v pátek měli nějakou oslavu či co. Protože měli mírné zpoždění poslal jsem ostatní s věcma zpět dolu pod dozorem Tota a Ondry, kteří se o ně hezky postarali. Sám jsem vytáhnul kytaru, čímž jsem vyděsil jednoho místního občana tak že zmizel a už ho nikdy nikdo neviděl. Za chvíli kluci přijeli, a radostně se překřikovali, že Kenny jim poblil auto. Teď ale vypadal v pohodě a tak jsme mohli na pár dalších dní zmizet v lesích. Když jsme přišli ke srubu, zase tam byli nějací divní lidé. Jedním z nich byl i náš bývalý člen Miloš a tak jsem hned musel všem povědět, jak si tady kdysi zlomil ruku. I oni raději pokračovali dál na Rabštejn a tak jsme zůstali v kempu sami. Během dne dorazili i ostatní členové výpravy, včetně Hóři, který si vzal rovery (i Matěje) okamžitě na stavbu lanovky. Protože však byla brzy tma, podpořená těžkými černými mraky, které na nás každou chvíli spustili nepříjemnou spršku, museli práci přerušit. Ondra mezitím stačil zahájit etapovou hru pro vlčata. Stali se římskými legionáři, a začali vydělávat na výzbroj. Pak si postavili satny, protože se již do slepičárny vrátit nechtěli. Večer jsme se sesedli pod přístřeškem, opékali večeři, zpívali, kecali, blbli, ... . Pro velkou únavu šli děti brzy spát, a ač starší také chtěli, museli jsme se ještě trochu pohádat k celoroční hře.
Brzo ráno (v 5:30 ale mělo být 6:30 jenže se měnil čas) vzbudil Hóřa rovery. Dostali na oblečení a nástup k rozcvičce tři minuty, což všichni komentovali dost nehezky (teda to že vůbec musej vstávat), jen Totáč prohlásil, že bylo už i hůř. Já protože jsem se měl tento den starat o vlčata jsem se blaženě usmíval, že si ještě pospim, což jsem se ale splet. Jen přestali hlučet starší, probudili se mladší a bylo zle (tedy rozcvička). Během her na louce jsme se zájmem sledovali stavbu lanovky a první pokusy o sjezdy. Po dokončení lanovky se roveři vydali na Rabštejn a nám v táboře nastal klid. Po obědě, poledním klidu nějakejch hrách a návratu roverů si mohli i vlčata vyzkoušet lanovku. ToTo předvedl píďalkování a tím některé jedince zastrašil natolik, že ani nepřelezli řeku. Samozřejmě že okamžitě začalo lejt, když jsme měli děti na druhé straně a nemohli se jít schovat. Po pečlivé kontrole postrojů byli postupně v puštěni na lano, čehož někteří využili k výrobě očních stínů, jiní k suplování kadeřníka. Přesto všichni přežili ve zdraví a většinou chtěli jet znova, počasí a tma tomu však příliš nepřáli.
Další den byl státní svátek, který uběhl poměrně rychle a v pohodě (velká šišková bitva v náročném terénu bez úrazů, náročná etapa výroba loučí a další atrakce). Ač se všichni brzy hrnuli do spacáků dali jsme ještě bludičky. Při nich zuřiví vlčáci napadli trempíky, kteří si jen přišli pro vodu, a nechápali co po nich kluci chtěj. Vodu si také neodnesli, protože po občasných deštích se zakalil potok a rozhodně pitně nevypadal. Tím jsme přišli i o poslední denní jídlo pudink. Navíc jsme neměli skoro žádné zásoby a tak byla nálada chmurná. Při pohledu na jejich mokré nohavice bylo zřejmé, že řeka také stoupla. Naštěstí ráno byl potok opět čistý a až na jeden další pokus už tak vydržel. Ráno nastala další komplikace. Protože jsme údajně snědli všechen chleba na pět dní, nastala zajímavá situace a změna v programu praxe. K snídani si měl každý vytvořit placky z mouky. První problém nastal už s rozděláváním ohně, plácání těsta byl další a opékání placek nebylo také z nejsnadnějších. Tak jsme strávili dopoledne a protože jsme se placek příliš nenajedli nastala po lovu na ubohého medvěda DISKOtéka. Ta byla rychle snědena a mohlo se pokračovat dalšími hrami. Bohužel nás opustili další lidé, protože prej mají povinostě. Brzy byl čas na oběd a opět self-made (už byl chleba, Žvejk byl nakupovat). Tím se opět protáhl a po kratší hře, troše balení a úklidu byl už večer, večeře a tak jsme projedli den (a to nebylo žádné jídlo). S Totem jsme taky sundali lanovku, protožejsme správně předpokládali, že zítra nebude na nic čas. Tentokrát do spacáků nikdo nepospíchal, neboť jsme věděli, že bude večerní etapa.Pochod s pochodněmi a útěk před nepřátelskou přesilou byl vskutku efektní, a je škoda, že kamera nebyla provozuschopná.
Během celého našeho pobytu v těchto končinách bylo počasí nestálé a několikrát denně jsme byli zahnáni do naší udírny, kterou jsme vytvořili z přístřešku okolo ohniště zástěnami z celt. I když všichni mumlali cosi o rakovině očí a cítit jsme byli kouřem na kilometry daleko, každej byl rád, když se mohl trochu ohřát. Navíc byl hroznej vítr a nahoře nad údolím padaly stromy a lámaly se větve. Jednu noc jsem skoro nespal, poslouchal zvuky z lesa a uvažoval o evakuaci na volné prostranství. nejbližší velká větev spadla asi 50m od stanů. I nad lanovkou se zřítil celý strom. Naštěstí dole v údolí byl vítr pouze mírný a tak jsme vše ve zdraví přečkali. V přístřešku jsme hráli na kytaru, zpívali, hráli hry hlavně na mozek, což dalo většině zabrat víc než ty běhací.
Sobota začla minirozcvičkou balením úklidem focením a rychlým odchodem. Voda skutečně stoupla a poté co někteří zkoušeli odplavat, byli použity při brodění alternativní metody. Honzovi uplavali tepláky a Tadeáš se raděj koupal rovnou celej. Cesta ubíhala docela v pohodě a dokonce i za zpěvu oblíbených písní. Na nádraží jsme k překvapení znalých přišli včas. Dokonce zbyl čas i na studování mapy a zvážení báglů na nádražní váze. I když tam měli kluci většinou jen své oblečení + spacák a karimatku (a notnou dávku bahna) našli se i bágly mající skoro 14 kg. Nejlehčí ho měl ToT cca 6kg (alespoň mám toho dojma). Pak už nás autobus odvezl pryč. Pan průvodčí chtěl odkoupit zlobivé děti, tak se všichni pár vteřin tvářili jako svatouškové. Nakonec jsme šťastně dorazili domu a všicí byli štastní, že to přežili. Tak snad zase za rok a snad bude lépe.
.
Napiš komentář k této stránce Zobrazit komentáře (0)